37 fotografů po dvaceti letech

Jaroslav Prokop, Bohdan Holomíček

Výstava ve foyer Paláce Akropolis: 1. 10. 2009 - 31. 10. 2009

37 fotografů Na Chmelnici (19. 9. – 15. 10. 1989)

Fotodokumentace Jaroslava Prokopa z legendární výstavy v Junior klubu Na Chmelnici

Junior klub Na Chmelnici byl v osmdesátých letech bezesporu jedním z nejvýznamnějších kulturních zařízení, mapujících současnou tvorbu. Vzhledem k širokému spektru žánrového záběru, byla řada dramaturgických počinů pod drobnohledem zvýšeného zájmu Státní bezpečnosti. Četností „sledovaných“ akcí však časem došlo k propojení a permanentnímu sledování aktivit klubu. Čas od času pak začali soudruzi běsnit, ale nikdy z jejich činů nebylo jasné (od toho byli asi také tajnou policií), zda jim skutečně o něco jde nebo jenom vykazují činnost. Byly sice některé vypjatější situace (i na pistoli mezi lopatkami došlo, ale to se odehrálo v souvislosti, která dodnes vyvolává směs pocitů absurdity a komičnosti), ale dařilo se „přískoky“ kličkovat a přežívat. Samozřejmě Damoklův meč nad činností klubu visel celá osmdesátá léta. Celou dobu se očekávalo, že může dojít k zastavení činnosti. Svou „ostražitost“ jsme však směřovali spíše k možnosti vzniku vykonstruovaných likvidačních problémů mezi koncerty nebo divadelními představeními. Poslední kapkou v očích estébáků však byla paradoxně výstava „37 fotografů…“, která vedla k rozhodnutí: „Chmelnice do konce roku 89 končí…!“. To jsme se však dozvěděli až o řadu let později…

Vzpomínka dramaturga: Začátkem roku 89 za mnou přišli moji přátelé fotografové Jarda Prokop a Pavel Mára. Měli připravenou hezkou řeč: „že je stopadesáté výročí vzniku fotografie, že to slaví celá Evropa skvělými výstavami, že v Praze se za mnoho miliónů chystají jen výstavy pro etablované fotografy, že není nic o současné fotografii…“ Těch „že“ bylo dost na to, abychom se o tom začali vážně bavit. Můj požadavek byl, že výstava nemůže mít rozměr běžně pořádané výstavy ve foyeru, ale musí být koncipována do všech prostor klubu a obsahově ji musí připravit někdo, kdo to kurátorsky „utáhne“, aby z „trucpodniku“ nebylo plácnutí do vody. Po krátké debatě jsme se shodli, že jediný člověk, který je schopen něco takového dát dohromady je Anna Fárová. A tak se paní doktorka stala Komisařem výstavy. Výstava nebyla zařazena na seznam státem dotovaných akcí. Proto se produkčně z oblasti nízko rozpočtových projektů přesunula mezi akce bez rozpočtu. Základ půdorysu výstavního prostoru a základ adjustáže vycházel z toho, co dům dal. Architekti výstavy Petr Pištěk a Šimon Caban však nedostatek peněz nahradili kreativitou, čímž vznikl důstojný výstavní prostor do té doby „nevídaný“. Katalog a program výstavy byly graficky řešeny ve spolupráci: Karel Haloun, Michal Cihlář a Joska Skalník. Zahraniční novináři výstavu považovali za vrchol českých oslav roku fotografie a důkaz, že v Československu fotografie stále existuje a její tvůrci jsou schopni plnohodnotně nevázat na tradici významných českých fotografů. Oficiální média o ní mlčela. Přesto výstava, oproti těm oficiálním, v českých médiích opěvovaným, neměla nouzi o tisíce vděčných návštěvníků. Oficiální tvůrce výstava nijak nezasáhla, protože ti se o ní ve svých komunistických lóžích nejspíše ani nedozvěděli. Notně však popudila estébáky, jejichž záměry a priority o pár týdnů později změnil 17. listopad 1989…

ŠIMON CABAN, MICHAL CIHLÁŘ, GÁBINA FÁROVÁ, IVO GIL, PAVEL HEČKO, BOHDAN HOLOMÍČEK, DANIELA HORNÍČKOVÁ, BOŘIVOJ HOŘÍNEK, VRATISLAV HŮRKA, LIBUŠE JARCOVJÁKOVÁ, LUKÁŠ JASANSKÝ, LUBOMÍR KOTEK, IVAN LUTTERER, JAN MALÝ, PAVEL MÁRA, PAVEL NÁDVORNÍK, TOMÁŠ NĚMEC, MICHAL PACINA, DUŠAN PÁLKA, IVAN PINKAVA, JAN POHRIBNÝ, MIROSLAV POKORNÝ, JIŘÍ POLÁČEK, MARTIN POLÁK, RUDO PREKOP, JAROSLAV PROKOP, NADJA RAWOVÁ, JAN REICH, TONO STANO, VASIL STANKO, IREN STEHLI, JARO SVITOK, PAVEL ŠTECHA, JINDŘICH ŠTREIT, MIRO ŠVOLÍK, KAMIL VARGA, PETER ŽUPNÍK

37 FOTOGRAFŮ NA CHMELNICI

Při koncipování soudobých fotografických výstav moje volba míří na stejný problém: 7+7 ve Špálově galerii v roce 1967, 9+9 v Plasích v roce 1981, výstava 11 ve Fotochemě v roce 1988. Jde o teoretický koncept, pro mne stále aktuální, který demonstruji přes dvacet let: seskupování fotografických osobností do smysluplných celků tak, aby jejich projev hovořil ještě silněji a v kontextu mnoha autorů se nesmazával přínos jednotlivce. Mělo by to nastat i teď v případě fotografické výstavy na Chmelnici. Nikoliv konfrontovat, nýbrž logicky propojit dva základní proudy soudobé československé fotografie, které vystoupily do popředí zájmu pregnantním způsobem v posledních deseti letech:

  1. Vycházím z výstavy 9+9, kterou jsme realizovali s týmem 18 fotografů a jejich hostů spolu s Joskou Skalníkem ve čtyřročním přípravném běhu ve foyeru divadla Činoherní klub v Praze v letech 1978–81. Tam jsme se rozcvičovali, abychom pak sestavili 27 jednotlivých konceptualizovaných výstav, které se prezentovaly ve formě stručných vizuálních sdělení, jako věty s více slovy anebo jako telegrafická sdělení ve stručném kódu. Fotografie v řadách vypovídaly o skutečnosti vycházející z pocitu „tady a nyní“. Finální výstava v Plasích obsahovala přes tisíc fotografií a svědčila v rozpětí kafkovské metafyziky a haškovské groteskní absurdity, o čemsi mezi Švejkem a panem K., o pocitu ze země, ve které žijeme, o hledání souvislostí a naší vlastní identity. Učili jsme se z řadovosti neboli série, jak tento princip nazval ve 30.letech Moholy-Nagy. Snažili jsme se v tomto smyslu fotografie použít jako řeči, kterou můžeme vyjádřit básnickou představu i zacílený pamflet. Střídali jsme fotografie s centrálním námětem člověka s fotografiemi, kde člověk nebyl přítomen, ale kde se hovořilo o jeho prostředí a prostoru. Všechno bylo v tomto případě vysloveno metodou fotografie čisté, nearanžované a spontánní, která se opírá o skutečnost bez umělosti a zásahů, respektuje ji v její totalitě, registruje ji a vybírá si z ní, vystupuje tedy ve své specifitě.
  2. Vycházím z výstavy 11, kterou jsem uskutečnila s jejím organizátorem Michalem Pacinou spolu s 11 autory, fotografy, scénografy a malíři v síni Fotochemy v roce 1988, kdy se ve značné intenzitě projevila o deset let mladší generace s novými tendencemi let 80. Nově je předestřena otázka vazby fotografie na skutečnost: zásahy do negativů, pozitivů, manipuluje se s předlohou, režíruje se a aranžuje. Fotografie se navrací do ateliéru. Takové interdisciplinární projevy se uplatňují stále více ve světě i u nás a zdají se být rezonancí na komplikované vědomí světa a na chaotický vývoj současnosti jako hledání nových alternativ. Zdá se, že základní řeč fotografie je už vyprojektována a známa, že se může vystoupit s novou a jinak artikulovanou komunikací, která sice vychází z přijatých a známých kódů, ale bourá a znevažuje je. Dvě od objevu fotografie spjaté disciplíny, malířství a fotografie, plus režie filmového obrazu, napojily se nyní na sebe velmi intenzívně a to bez pocitu viny a bez komplexů méněcennosti ani z jedné strany. Zatím co na výstavě 9+9 byla především hájena čistota postupů z hlediska specifity fotografie, fotografům z výstavy 11 nic už není svaté a zákon se přestupuje se všemi chtěnými důsledky.

Když jako z čistého nebe padla na nás začátkem tohoto roku možnost uskutečnit velkou výstavu, při vymýšlení jak naložit s prostorem Chmelnice a co by tuto výstavu mělo propojit, uvažovalo se o tématu člověk a jeho prostor, ať už skutečný nebo imaginární-duchovní. Má tu být exprese, peklo I ráj, a to do všech krajností, ve vší svobodě projevu a zároveň se vší tolerancí a respektem k projevu druhého. Proto zavírám do Chmelnice lvy a tygry: fotografy ze skupiny 9+9 (14), kteří se zabývají fotografií realistickou, autory ze skupiny 11 (11), kteří se věnují fotografii manipulované a režírované, a konečně jsou tu nově příchozí (12), kteří navazují na oba proudy. Celá výstava se má stát jedinou skladbou o mnoha hlasech směřujících k jediné výpovědi vyřčené všemi dostupnými prostředky. Noví účastníci, kteří kompletují oba směry, skupinu z Plas omlazují a jsou tak dokladem, že humanistická bezprostřední fotografie je stále schopná života a obnovování, že nezastupitelně reflektuje stav světa a že ve svých kvalitních projevech je jednou z konstantních a hlavních linií fotografického vývoje. Půjde tedy o kontext, o propojení zdánlivě nejnemožnějšího, tj.“realistů“ opírajících se o skutečnost vnější a „režisérů“, kteří zobrazují svůj vnitřní svět, svůj vnitřní model. Nepůjde o jednoznačný, lineární dialog, předem dohodnutý, ale o nepředpokládanou interakci jednotlivých projektů, o tolerantní střetávání dvou rovin fotografických přístupů: pól přirozenosti – fotografie jako odraz světa a pól umělosti – fotografie jako pomocný nástroj k vytváření paralelní nebo jiné skutečnosti. A tu občas dochází k paradoxům, kdy fotografie skutečnosti vypadá daleko absurdněji a obludněji než fotografie, která skutečnost interpretuje. Umělá fotografie těžící z obrazotvornosti náhle vypadá vedle reálné až překvapivě neproblematická, romantická a idealizovaná. Problém odchází do roviny estetické.
Jak daleko vzlétl Župníkův Ikaros od žehnajícího kněze Štreitova? Bílá helma či rituální maska, co z toho je nepřirozenější? A co je obludnější, skutečnost, kterou prožíváme nebo snění o ní? Noční můra nebo chléb nebo chléb náš vezdejší? Extáze a přízemnost, vzlety a pády, úmyslná devalvace ustálených hodnot a nastolování jiných, to je rozměr našich záměrů a v tom není možné se mýlit, protože přítomnost pronajímá prostory všem, kteří jsou ji schopni soustředěně vnímat, a to samo o sobě není málo. A ještě několik dalších v běhu kladených otázek: Lze ještě věřit dokumentu? Co je fikce a co jí dnes není? Kde začíná etika tvorby a jaký je její vztah k estetice či k poznávání? Co je přirozeností lži a co umělostí pravdy? Co je zrcadlo světa a co vidíme za zrcadlem? Jak reflektujeme sebe a naší situaci? Co je nadsázka a co je fakt?
Dva názory, které v podstatě determinovaly tvářnost fotografie od jejích počátků, určují naše vystoupení, protože dosud nebyly postaveny souřadně vedle sebe, aby s použitím všech svých možností a s nejdisparátnějšími prostředky se vyjádřily k podobným problémům. V dnešní době, kdy styly jsou automizovány na styl každého jednotlivce, kdy jejich střídání je akcelerovanou křivkou předčasných potratů, je libovolné, kterým názorem začínáme a kterým končíme. Obava ze zavedených schémat, z ohraničených struktur, z uzavřených spolků a apriorních omezení nás vede k otevření všech limitací a zajímá nás cesta každé jednotlivé osoby v její osobní zodpovědnosti za svůj čin a za své dílo.

Anna Fárová, 1. 6. 1989